Rozjímání nejen o Nastíčkovi...
Rozjímání nejen o Nastíčkovi...
...když jsem o celém životním koloběhu kočiček přemýšlela, napadlo mě k tomu jediné - nikdo neznáme předem svůj lidský osud, tak i osud našich zvířecích společníků je pro nás tajemstvím. A i když se snažíme přesmoc , není jistota, jakým směrem se osud náš i našich svěřenců může za chvíli ubírat. Dokážeme i život prodloužit, jak jen to jde, ale nakonec stejně nezbývá, než vše odevzdat zákonům přírody/univerza.Vnímám to tak, že tou hlavní jistotou je pocit a prostředí domova - v tom, myslím, neselžeme nikdy, i když jsme v různě bezvýchodných situacích.
To je pevný bod, který je právě v takových situacích oboustrannou oporou. Nedokážeme třeba zachránit všechny, ale všem, co k nám přišli, jsme nabídli domov, něco, co dřív vůbec nepoznali - a to je pro ně nejvíc. Čas má každý vyměřen jinak, ale hlavní v tom zůstává ten prožitek domova. V tom určitě došli všichni svěřenci naplnění, i když si nesli svá různá zdravotní trápení a omezení. Pocit bezpečného azylu a spočinutí z celkové perspektivy jistě převýšil vše ostatní - i ty útrapy, kterými museli procházet. Neprocházeli tím právě sami - v tom je velká síla - jistě vzájemná. pevně věřím, že i malý kočičí andělíček s námi zůstává v nějakém duchovním spojení jako blízká a drahá duše - teď už bez všech pozemských útrap. Pokud by tvoreček neměl potřebnou fyzickou výbavu do života a mělo by to být samé trápení, pak snad je lepší nechat duši v míru odejít. Kéž bolest přebije vědomí, že jako zázrakem mohl zbytek svého kraťoučkého bytí prožít obklopen láskou a péčí. I pouhých pár dnů musí působit jako oáza - tu jsme mu dopřáli vrchovatě. Stihl to ještě jako odměnu po předchozích útrapách zažít. Pak už zřejmě nadešel čas...myslím, že by nás určitě nechtěl vidět smutné a utrápené, ale plné energie a pečující o další potřebné... Proto si moc přeji i přes tu bolest načerpat sílu od ostatních svěřenců a mohli jsme nechat postupně smutek odeznít. Věřím, že se se všemi blízkými jednou zase shledáme - a to už v radosti.
