Články
Karkulka
Jak již z mých poznámek víte,pravidelně se po všech stránkách starám o opuštěné kočičky v parku u domova důchodců.Je tam postavený dřevěný domeček,který slouží kočičkám k úkrytu před zimou a nepřízní počasí.Když se výrazně ochladí,domek vybavím teplými pelíšky,kožešinami a dekami.Tak tomu bylo i ve studený den 11.listopadu loňského roku.Vlastní pelíšky jsem už ale udělala o čtrnáct dní dřív a bylo štěstí,že jsem tam s nimi hned šla.Bylo tam totiž pohozené malinké,opravdu malinké koťátečko.Určitě by bylo zahynulo,nebylo to kotě místních koček,neznalo místní poměry,ani by nevědělo,kam se vydat k jídlu.Prcek měl třicet deka a dostal jméno Míša Kulička.
Takže toho jedenáctého jsem šla deky přidat a dát krmení i do domku,kde nenasněží a zůstane suché.Jaké bylo mé obrovské překvapení,když jsem v koutě uviděla krčící se nic s obrovskýma očima.Další odhozené malinkaté koťátko,k smrti vyděšené,zmrzlé,zoufalé.Další miminko,které někdo odsoudil k pomalému umírání,bylo tak mrňavé,že by si samo pomoci nedokázalo.Mourátko jsem vzala pod bundu a co nejrychleji spěchala domů.Volání na veterinu,prohlídka a léčba.Kočička měla zánět horních cest dýchacích v pokročilém stádiu.Poprvé léčba zabrala,ale nemoc se obratem vrátila-zvětšené uzliny a zánět nosohltanu.Začínáme léčit znova,s delším podávání antibiotik a probiotik.Neodmyslitelné bylo zvýšené vlhčení vzduchu.
Nyní je Karkulka v pořádku a je to kotě,které nás neustále přivádí v úžas.Je stále velmi malinká,ale mrštná jako lasička.Pořád hopsá,skáče,utíká,šplhá,nebo něco honí.Ostatním kočkám okusuje uši (zvlástě Terezce),mrská u toho nožičkama a s každého očka jí kouká stovka rarášků.V jednom kuse má ouška postavené vzpříma,což značí zvědavost skutečně je jak opička,všechno zkoumá a studuje.Normální krůček neudělá,pořád lítá jak čamrda,torpédo,nebo tryskáč a to stále se se vztyčeným ocáskem,jako praporkem.
Než se k ní sehnu,abych jí pohladila,už je někde tři metry daleko,nebo na nejvyšší příčce odpočívadla a číhá na mě,samozřejmě proto,aby mě pěkně prohnala.
Nic nedělá na půl,to samé je i s mazlením.mazlinkuje se o stošest a důkladně,včetně olízání mých očí,uší a důkladném rozcucání vlasů.
A jídlo, no jak jinak jí rychle,co kdyby na ní nezbylo.Než se ostatní najedí,oběhne postupně všechny misky.
Velice rychle pochopila k čemu slouží záchůdek a i to dělá důkladně.Hrabe rychlostí blesku, až to lítá všude okolo.Několikrát se ujistí,že to je podle jejích představ ,pak udělá potřebu a stejně důkladně po sobě "uklidí".
Asistuje všude a u všeho,že mám někdy pocit,že máme Karkulky nejméně tři.Je to opravdu úžasné stvoření,které nás rozesměje už jen tím,jak se jí rychle kmitají nožičky.Je veselá a svou přirozenou povahou si získá každého návštěvníka,každého rozesměje a pobaví.
Doufám,že jsem pobavila i já vás vyprávěním o téhle zajímavé kočičce.Byl to můj záměr ukázat na konkrétní kočičce,jak nás dokáží obohatit a pobavit.Protože s nalezenými kočičkami bývá hodně trápení,je důležité upozornit i na opak.Jestli jsem trošku přispěla k vaší dobré náladě,mám z toho radost.
Autor Zdenka Radošová
Čertík a jeho deset dní...
O kočičkách v soukromém továrním areálu vím.Před časem jsem žádala jednu zaměstnankyni o pomoc při odchycení kočiček a předání k nám ke kastraci.Paní s kočičkami soucítí,ale nestačí to.Chce to se pořádně zapnout a kočkám pomoci na úkor sama sebe.Ostraha mě do areálu nepustí a paní se kočičky chytit nepodařilo,nemá v pracovním procesu na to tolik času.Nabízela jsem,ať přijde o hodimu dřív,že přijdu také a budu čekat před bránou-nevyšlo to.Bohužel,nyní chce majitel nechat kočky vyhladovět,údajně vydal zákaz krmení.
Z tohoto místa jsou i naše Píšťalky,možná se pamatujete,asi čtrnáctidenní miminka,která zřejmě přišla o maminku a plakala opuštěná pod stromem.Ještě že je tato paní našla a donesla k nám.Určitě by je býval někdo zlikvidoval.Píšťalky se podařilo odchovat,dvě jsou již umístěné,poslední,velmi mazlivá a miloučká je ještě u nás.
Dále mi paní telefonovala o dvou koťátkách,která se tam znenadání objevila.Chtěla jsem,aby je odchytla a donesla k nám.Bohužel se tak nestalo,asi se příliš dlouho váhalo...až před několika dny volala ,že jedno z těchto koťat je velmi nemocné,druhé už není vůbec vidět.Ještě týž den přinesla po domluvě maroda k nám,předtím mu poskytla ošetření na veterině.
Kotě nevypadalo vůbec dobře,ba co hůř bylo velmi,velmi hubené.Věk jsem odhadovala na pět měsíců,hmotnost tak sotva kilo.Tělíčko bylo doslova jen kost a kůže,hlavička zůžená.Velmi brzy jsem zjistila,že drobeček vůbec nejí,s největší pravděpodobností nemohl.Z důvodu nemoci necítí a vypadá to,že nemůže polykat.Očička nebylo téměř vidět.Přistupuji k umělé výživě a rehydrataci organismu.Je vidět,že mu nic z toho nedělá dobře,ale přeci ho nenechám umřít hlady.
Ob den chodíme na veterinu,dostává antibiotika i vitamíny.Doma je držen v teple a ještě ve fusáčku,často ho chovám,hladím a povídám mu,že je to šikovný kluk,a že už mu bude jen dobře,ať to nevzdává.Dokonce se asi třikrát stalo,že se při chování rozvrněl.
Byl hodně vysílený,tak většinu času prospal.Přestože byl velmi nemocný a slabý,přestože to nikdy nepoznal,potřebu vždy udělal do bedýnky.První den,druhý,třetí,čtvrtý,stále žádné zlepšení.Čertíček má Herpes virus v zanedbaném stádiu.Dostáváme jinou mastičku do očí-Zovirax,jsou změněna antibiotika.Pátý den,šestý,sedmý-stále nic,stále je to špatné,v duchu si hodně zoufám a taky se bojím,ano bojím se o Čertíka.Osmý den se mírně zlepšila očička,ale to bylo vše.Nadále krmím stříkačkou,nadále zavodňuji,na veterinu chodíme celou dobu ob den,ale úleva pro Čertíka nepřichází.Devátý den opět veterina,prohlídka,měření,poslech,aplikace léků a vitamínu B.Veta říká,že pokud nezabojuje sám,tak je to špatné.Šeptám-Čertíku,bojuj prosím.
Desátý den,krmení po troškách,zavodňování,je to bolestné a stresující,cítím,že to nechce.Celé dopoledne spí,mám ho v pelíšku u sebe,aby mi nic neuniklo.Okolo třetí odpoledne volám vetovi,jak to s ním vypadá,že jeho stav je stále neutěšený,Čertíka mám v té chvíli zase v náručí,odpočíváme spolu.Najednou se začal divně ošívat, párkrát se vypnul,vypadalo to,že se dusí,snažím se otevřít tlamičku a u toho vytočit č. veterináře.Bohužel smrt byla rychlejší než já,volat nebylo potřeba,vidím mrtvý výraz,tělíčko je nehybné.Držím ho ještě dalších asi dvacet minut,neschopná udělat cokoliv.
Potom jsem ho zabalila do povijánku a jako blázen ho ještě třikrát vybalila.Nevím,co jsem si myslela,že se pletu?že obživne?nevím,nevím,nevím...
Tak mě opustil...doufám,že věděl,že jsem za něj bojovala,že jsem si hodně moc přála jeho uzdravení,aby zažil konečně něco pěkného.Budeme na tebe stále vzpomínat Čertíku,tvá svíčka už dohořela,už máš klid. Chtěla jsem pro tebe něco jiného,chtěla,ale neuměla jsem ti to dát...
Zůstáváš u našeho domku,denně okolo tebe budeme chodit,brzy tam budou sněženky,pak konvalinky,budou vonět hlavně pro tebe,broučínku malinký....
Povídání o Pariskovi
Jak jsem před časem slíbila,tak činím a chci vám vyprávět příběh bílého kocourka,který od nás dostal nádherné jméno Paris.Jméno mi ke kocourkovi sluší,také miluji Paříž a mýtické příběhy.Paris je v řecké mytologii syn Priama a jeho manželky Hekabé.
Jak již víte,chodím krmit i kočičky opuštěné v parcích,zvláště v parku u Domova důchodců.V této lokalitě jsem nechala již několik kočiček vykastrovat a spoustu koťátek jsem umístila.
Při pravidelné docházce jsem měla přehled o počtu kočiček,rodila se nová koťátka,která jsem evidovala.Nemohlo mi uniknout,že se tam začala objevovat čtyři už pěkně pobíhající,asi měsíční,tři černá a jeden bílý.Tato koťátka byla extrémě plachá,jak mě uviděla,hned byla ukryta v hustém křoví.Tak šel čas,kotíci rostli...bílé kotě se každému líbilo,co vím,kde kdo by ho rád odchytl,jak návštěvníci,tak zaměstnanci domova.Měli jsme tam i ostrou výměnu názorů,protože několik zaměstnanců se domluvilo a na bílé kotě uspořádali manévry.Vybavili se prostěradly,sítěmi a začali ho nahánět,u toho řvali,no chovali se jak idioti.Naštěstí kotě bylo velmi mrštné a rychlé,tak se úlovek nezdařil.To mi vypravovala jedna klientka domova a na mě šly na mrákoty.Od té doby jsem tuto rodinku dlouho neviděla,jen babičky mi říkaly,že bílé kotě občas zahlédnou z okna,ale jen v noci.Hlavně, že tam jsou,říkala jsem si v duchu.Časem černá koťátka začala chodit k jídlu i když jsem tam byla,bílé však nikdy-mělo panickou hrůzu z lidí,to nahánění v něm zanechalo stresující vzpomínky.Postupně jsem odchytla černá koťata,ve stáří zhruba pěti měsíců.Dostali jména Satinek, Bianka a Felis.Všechna koťata bylo potřeba léčit.
Přicházela zima ,napadl sníh a bílé kotě jsem vídala jak sedí v povzdálí na sněhu,používá mimikry a sleduje mě.V té době jsem ještě nevlastnila svojí odchytovou klec.Oslovila jsem Kristýnu, byla to blesková akce a Michal mi odchytovou klec přivezl.Klec jsme nastražili a chytili dvě kočky ke kastraci.Byl tam ještě obrovský bílý kocour,který nás vždy pozoroval z dálky a zmiňované bílé kotě.Velký kocour byl tak vychytralý,že jsem říkala,že má maturitu.Klec jsme tam nechávali přes noc a brzo ráno,hned jak personál odemkl vrata, jsme chodili na kontrolu ''úspěšnosti'',ovšem velmi často bývala klec prázdná.Dny ubíhaly a my už pomalu ztráceli naději,až jednoho dne...Tak jako každé ráno jsme na místo dorazili o čtvrté ráno (klec byla prázdná) a já si říkám: "juknu pomalu do domečku",kdo tam spí a ejhle,ono tam bylo bílé kotě,poslední sourozenec.Hned jsem zasedla před malý vlez do domku a s manželem přemýšleli jak dál...nakonec jsme se rozhodli před otvor nastavit klec,manžel ťukal zezadu na domek a já byla připravena sklapnout.Byla jsem napnutá jak struna.Po pár minutách kotě skutečně vyběhlo a zdařilo se klec zaklapnout. Bylo nadmíru vyděšené, ale slibovala jsem mu,že už bude jen dobře.Už na první pohled vypadal žalostně,oči měl silně zhnisané a slyšitelně sípal.
Doma byl doslova přesypán do karanténní klece,syčel,prskal,kousal,ale bylo znát,že to dělá ze strachu.Den jsem ho nechala v klidu-najednou byl v teple,dokonce se po několika hodinách najedl.Nutné bylo pořešit veterinu.S obtížemi se ho povedlo mírně uspat a následně důkladně prohlédnout.Ušní svrab,klíšťata,zápal plic,zánět spojivek.Aplikovali jsme pipetu Advocate,dostal injekci atb.na několik dní.Následně už se dařilo mu dávat antibiotika inj.stříkačkou,jen oči se mi nedařilo ošetřit,naštěstí i na tento problém zabrala atb.To trvalo několik dlouhých týdnů a po uzdravení jsem Paríska pustila do houfu, kde se rozkoukával.Od nás na sebe nedal ani sáhnout.Dnes po roce je situace o malinko lepší,ale jen o málo.Chytit se nedá dodnes,občas zůstane ležet na odpočívadle,to se někdy nechá pohladit a slastně vrní,ale většinou se stačí k němu přiblížit a okamžitě uteče.V případě jakékoliv návštěvy ho nikdo nevidí,to i několik hodin zůstává schovaný v úložném prostoru gauče,kde si našel bezpečný úkryt.Je to teprve několik dní zpátky,co začal jíst v kolektivu ostatních koček.Jeho pošramocenou psychiku léčím antidepresivy na přírodní bázi.Doufám a věřím,že jednou přijde čas, kdy se odprostí od strachu z lidí a bude z něj svobodný kocourek,který si užívá pohody domova.Paríska jsem se rozhodla neumisťovat, nestresovat ho další změnou prostředí,je pouze ve virtuální adopci.Jeho virtuální maminkou je paní Pavla Dolejšová,které tímto moc děkujeme.
Parísek je komplikovaný,ale máme z něj radost, radost z toho,že mu už nikdo neublíží,že má u nás svůj klid,plnou misku a v případě nemoci adekvátní ošetření.V létě se nám stalo, že nám na měsíc bivakoval v kůlně a nedařilo se ho dostat domů,u baráku se však držel a pravidelně luxoval připravenou misku.
Dnes už je vykastrovaný a možná právě proto dělá pokroky.Parísek je také živoucí vzpomínka na našeho milovaného Satínka.Kéž by mu bylo dopřáno zdraví a dlouhý život...Autor Zdena Radošová
Když má kočka štěstí
Ráda bych vám sdělila,jaký krásný pocit to je,když se podaří umístit kočičky do láskyplného domova,kde mají i ony svá práva a povinnosti,tak jako my lidé.Ve velké míře jsem se všemi osvojiteli v kontaktu a většinou se mají kočičky královsky.Ve dvou případech vím o ztrátě a v jednom o úmrtí kocourka,ale je to malé procento, umístila jsem více než stovku vypiplaných kočiček a kocourků. Obrovskou radost mám z umístění Bereniky,a dále právě z umístění,o kterém vám chci dnes podat svědectví. O umístění Kristiána,Colettky,Zoe a Snížka.Tato paní i Snížka zachránila,umístila u nás a po zvážení svých možností,mu následně poskytla trvalý domov. Byla jsem se v této domácnosti podívat,panuje tam harmonie a nejenom čtyři čičinky z našeho depozita,jsou právoplatnými členy této fantastické rodiny.No,posuďte sami....
Dobrý večer,
díky za optání - chystala jsem se napsat hned, jak jsem uviděla svůj dopis zveřejněný na Vašich stránkách, to jsem se musela smát, že jste taková "šelma". Stránky čtou lidi, co se zajímají o kočky, tak doufejme, že dobře pochopili můj popis chodu kočičího domova, že člověk není blázen - ale to soužití prostě vede k tomu, že svět lidský a kočičí se prolínají a vnímáme je pak jako rovnocenné bytosti a společníky. Jeden můj kamarád takové city ke kočkám nemá a když si přečetl ten můj příspěvek, tak prý teprve pochopil, co pro mě znamenají. Já zas naopak dobře nechápu, když má někdo vztah ke zvířatům spíš rezervovaný. Pravda je, že v porovnání s tím mám vztah asi hodně vřelý. Jsem ráda, že je u Vás klid, kéž to tak zůstane. Letos jsem se musela rozloučit se dvěma miláčky - Mikýškem a Beruškou, to bylo krušné, navíc Siamek se zatoulal. Chodíval za nějakou kočkou asi někam dál. Pořád jsem oddalovala to kastrování a nechávala ho bez zásahu do přirozenosti. Do budoucna už to ale dělat nebudu. Teď mám všechny kocoury vykastrované, jen Zovi a Čeryna - polo koťata nechávám doma, jim nic nehrozí. Všechny jsou v pořádku, jen Čeryna má rýmu, je náchylnější od raného "dětství", kdy jako malé kotě putovala nastydlá po okolních zahradách. Ale zase má výhodu, získaly tím všechny přístup ke mně do pokoje, kde se víc topí. Sotina, co se nechce kamarádit, zůstává v předsíni a chodí si i ven. Snížek si taky vždycky vykřičí procházku po zahradě.
Mám to ale ošetřené tak, že se můžou dojít ohřát do sklepa nebo čekají na okně - jednak pozorují, co se děje uvnitř, ale hlavně pod oknem mám plyn. Topení, takže teplý vzduch proudí ventilací a zároveň je hřeje. Přeloučská sekce ven vůbec nechodí, ani nemají zájem. Kristiánek dává přednost akumulačkám, je úplně blažený. Vedle si pak chodí lehat další zájemci. Momentálně je tak Colettka. Zovička před chvílí dostala amok a doslova dělala na rohoži kotrmelce, teď mi právě skočila na klín, asistovat při psaní. Na posteli za mnou Čeryna. Tygr se
Snížkem někde po bytě... To, že jsem jim umožnila volný pohyb po mém pokoji, na mě klade vysoké nároky - hlavně na noc, kdy se třeba 4 kočky rozhodnou se mnou sdílet postel. Nedá se s nimi hnout. Naposledy jsem zkoušela Kristiánka 3x vykázat, ale pak jsem kapitulovala, když tolik chtěl. Takže kočky prosperují a já mám spánkový deficit. Jsou tak roztomilé, že jim to takhle trpím. Když se budu chtít pořádně vyspat, tak si taky řeknu o své, je to krásné společenství, užívají si to i děti, co ke mně chodí na hodinu. Už koukají, který kocour je
přivítá a bude skákat na klín, nechá se pohladit atd. Když jsem např. dneska vstoupila do pokoje, kde byly zrovna dvě holky připravené na angličtinu, tak
měla každá v náručí kocoura. Kristýnka, co je na svůj věk enormně velká, držela zrovna enormně velkého Kristiána (který vůbec neprotestoval!), Bára měla zase Tygra. Vypadalo to, že se tak nachystala z legrace na mě, tak byla zábava. Chodí sem taky jedna holčička, co bydlí na vesnici a má moc ráda kočky, její maminka jí někdy říká, jestli sem chodí na angličtinu nebo za kočičkami. Je pravda, že se hůř soustředí, protože neví, na koho z nich se má dívat dřív. Smečka prostě upoutává pozornost - i moji, protože vymýšlejí různé divočiny. před týdnem mi ze stolku zmizel obrázek Mikuláše a čerta, co zbyl z perníku. Nakonec jsem našla čerta značně potrhaného na koberci a Mikuláše až za nějaký čas v úplně jiném pokoji. Naopak v mém pokoji se objevují hračky - plyšová zvířátka, které byly v jiném pokoji a hlavně mimo přístup koček, ale jak je vidět, pravidla hry zřejmě neurčuju já, takže takhle to vypadá aktuálně.
Všem nepomůžeme
Dovolte mi,abych se vrátila ke kocourkovi Bertíkovi,který se k nám dostal ve velmi zuboženém stavu a následně bojoval o svůj život a já bojovala s ním,to proto,že nikdo nevěřil tomu,že by se mohl uzdravit,jeho stav se jevil jako beznadějný,dokonce se mě veta ptal,jestli mu dám Bertíka na pitvu.Bertík a já jsme to nevzdali, a tak mohu psát článek o Bertíkovi-část druhá.Zatím se Bertík stále léčí,protože krevní testy nevycházejí,jak by měly.Přesto kocourka již není třeba zavodňovat,ani krmit,sám dohání vše, co kvůli své nemoci zmeškal,jak jídlo,tak hry,mazlení,prostě užívá si života.Z neduživého,podchlazeného 600gr.vážícího kotěte,máme krásného kocourka,který vypadá zdravě a váží skoro dvě kila.Doufejme společně,že se Bertík plně uzdraví a nestane se něco tak strašného,jako u Zlatíčka,o kterém článek pokračuje.
Zlatíčko bylo nalezeno u cesty a nálezkyně ho odnesla na veterinu k utracení,protože se domnívala,že není možné ho zachránit.Opak byl pravdou,veta ho neuspal a dal paní kontakt na mě.Kocourka jsem vyzvedla,vypadal opravdu hrozně,taková ošklivá opička,neduživá,hubená.Začal intenzivní boj o jeho život,kocourek byl silně začervený,zasvrabený,zablešený,dehydrovaný,podvyživený a podchlazený,bylo mu sotva měsíc.Dostalo se mu všeho,co potřeboval,léků,tepla, výživy a pocitu,že někomu na něm záleží.Dělal nám jen radost,uzdravoval se velmi rychle,dostával dietní konzervičky od Hills,celkově mu byla strava podávána odděleně od ostatních,aby měl dostatek a dobře nabíral na váze,když k nám přišel,měl sotva třicet deka,pak padesát,až jsme to dotáhli na kilo dvacet.Stal se z něj krásný,veselý kocourek,který skotačil s ostatními,ode mě vyžadoval stále extra porce,toho se nehodlal vzdát, a já mu ráda vyhověla,pokud ne,tak se mi po nohavici vyšplhal na linku a čekal,a vždy něco dobrého dostal.Velmi jsme si ho oblíbili,byl to chytrý a vtipný kocourek.Když jsem si myslela,že má vše zlé dávno za sebou,chtěli jsme očkovat,přišel zlom.Zlatíčko přestalo mňoukat,pouze otvíral tlamku,byl unavenější,zvětšilo se bříško-diagnoza byla krutá,pro mě velmi bolestivá-mokrá forma FIP,věděla jsem,co to znamená.Ještě se mu začali podávat léky a vitamíny s vědomím,že se konec může oddálit,nikoliv zvrátit.Po zjištění diagnozy s námi Zlatíčko pobylo pouhých 15 dní a za tu dobu velmi zchátralCelou dobu se mazlil jak o závod, měl obrovskou chuť k jídlu,dokonce krátce před smrtí.Pak dostal záchvat,byl napaden mozek,poté jsem nechala milované Zlatíčko uspat.
Mezitím k nám bylo dovezeno zbídačené,sotva měsíční koťátko,kterému jsem začla říkat Drobeček,o kterém pokračuje článek.
Drobek vypadal tak,že bylo s podivem,že ještě žije.Po prohlídce jsem zjistila,že má v zadečku bobek,který zřejmě nemá sílu vytlačit.Po jeho odstranění zůstala jen červená díra velikosti prstu.Okamžitě na veterinu,prognoza byla nejistá,o zadečku se nevědělo,zda se stáhne,jestli bude fungovat svěrač.Malé kotě velmi špatně dýchalo otevřenou tlamkou,sípalo a chrčelo.Byla nasazena léčba,kanyla na rehydrataci,denně jsem s ním chodila na veterinu,protože léčba byla injekční,kombinace antibiotik,vážil tak málo,že nebylo možné podávat tabletky.Výživu dostával stříkačkou.Denně jsem měla strach o jeho život,s hrůzou jsem se probouzela a chodila na kontrolu ke klícce.Denně jsem vyprazdňovala zadeček.Drobeček ještě ke všemu byl s největší pravděpodobností slepý,když chodil,tak tápal a znatelně reagoval na můj hlas.Takto jsme bojovali tři týdny,dokonce byly i okamžiky,kdy jsem si myslela,že to to malé tělíčko zvládne,opak byl pravdou.Drobek měl tak nabouranou imunitu,že když se přidaly chlamydie,nedokázal víc bojovat,neměl více sílu.Odmítal tomu uvěřit i veta,v poledne dostal jiné injekce,já dostala novou naději,že není tak zle.Bohužel bylo,večer volám vetu,ať přijede,že Drobeček umírá.Nezvládám situaci,propadám hysterii a šíleně brečím,brečím i nyní,když píšu tyto řádky.
Modlím se za Bertíka a za kočičky,kterým nikdo nepomáhá,a za zdraví těch,kteří jsou v depozitech,protože odchody kočiček,které zachraňujeme, jsou velmi frustrující.Apeluji tímto na lidi,pomáhejte,jak můžete,pomůžete i tím,že nebudete lhostejní k tomu,co vidíte okolo sebe.
Kam s ní, aneb kolorit chatařské kolonie
Přichází podzim,období krásné pro svou barevnost,vůni,listí šustí pod nohama,nebo poletuje ve větru,který k podzimu neodmyslitelně patří. My lidé si připravujeme vše na zimu,sklízíme výdobytky svých zahrádek,uskladňujeme,připravujeme topení,aby nám bylo v zimě teplo a dobře.
Mnozí z nás celé léto tráví na chalupách,nebo chatách v chatových koloniích.Stává se tradicí,že si tam přivezeme svá zvířátka,většinou pejsky a kočičky.U kočiček velmi často bývá zvykem,že tam vezmeme i takovou,která někde někomu přebývá,či překáží-vždyť proč ne, taková kočička tam má volnost pohybu,spoustu zábavy,prakticky je to její přirozené prostředí,které má ráda,může se tam realizovat jako šelma kočkovitá.
Lidé je krmí a kočičky jim dělají milou společnost,mazlí se,vrní,je s nimi legrace.Bohužel velká většina těchto kočiček není kastrovaných a je pravidlem,že se tam rodí koťátka a to i několikrát do roka.Nikdo to víceméně neřeší,funguje tam také jakýsi přirozený úbytek.Nikdo to neřeší do doby právě krásného podzimu,kdy se z chat a chalup stěhují zpět do svých domovů.Tímto vzniká nerudovské"kam s ním"?Co vím,hodně lidí ponechává kočičky přes zimu svému osudu,nikterak se netrápí tím,jak jim tam bude.Někdo občas zajede s krmením,někdo ani to ne.Když se na jaře na chatu vrátí a kočička tam stále je,nabývají dojmu,že je vše v pořádku,že kočka dokáže sama přežít i zimu.Pokud tam kočka není,nijak se tím netrápí a jako milou společnost si do chatové kolonie pořizují další.Mezi chataři jsou i tací,kteří té kočičce ,tomu mazlíkovi,který jim celé léto dělal společnost,se snaží najít útulek,nebo depozitum,které by se o ně,za ně, postaralo.Tito lidé nemají o depozitování žádnou představu a velmi se diví,když nemohu hned a teď "jejich" kočičku přijmout.Nejdříve se ptám,proč kočičku nevezmou sebou domů,výmluvy jsou různé,od alergií,zápachu,až po to,že mají přece doma koberce,to prostě nejde,kočka patří ven.Ale už Malý Princ říkal,že všichni jsme zodpovědní za to,co k sobě připoutáme,onen Malý Princ to věděl,lidé to nevědí a klidně kočičku,která je přes léto baví,se snaží někomu hodit na krk.My,co depozitujeme,taky bydlíme jako lidi,taky máme koberce,ale dokážeme se komfortu vzdát a svou energii a pohodlí věnujeme potřebným,máme ochotu a obětavost pomáhat opuštěným kočičkám,máme ale své hranice,naše možnosti a schopnosti nejsou neomezené. Jsme závislí na svém prostoru a hlavně jsme závislí na hodných dárcích,bez nichž bychom nemohli vůbec fungovat,protože depozita od státu,či města nedostávají vůbec nic.Na jaře přijímáme velké množství koťátek a kočiček nemocných či zraněných,nebo potřebných.Stále je s nimi hodně práce,odměnou je nám,když jim někdo z vás,skvělých lidiček,nabídne trvalý domov.A podzim je etapa druhá,právě v podobě kočiček,které jaksi začaly být na obtíž a začaly překážet.Volala mi paní,že by mi z chatové kolonie přivezla kočku a tři koťata,,že je v létě krmila,ale domů je nechce,obdobných telefonátů je víc než dost .Že to znamená všechny oočkovat,vykastrovat,příp.vyléčit,to nikdo nevidí.Chtěla bych tímto na chataře apelovat,aby se nad celým svým počínáním zamysleli,přistoupili k odpovědnosti za přivezené kočičky,které jim důvěřuj a hlavně,aby je dali kastrovat a poskytli jim nezbytnou veterinární péči. Berme v potaz i tu skutečnost,že svým postojem ke svému okolí, přírodě,z vířatům, jsme příkladem a učitelem našim dětem, od kterých očekáváme slušné žití a ev. pomoc ve stáří či nemoci. Jak se budeme před nimi chovat my, tak se ony budou chovat i k nám. Předešlý článek říká,že zdravá kočka hravě zimu přežije, ale zdaleka to už není pravda. Z vlastní zkušenosti vím,že kočky ponechané na stálo venku trpí zimou,nemocemi,hladem.Vím to proto,že již několik let taková místa monitoruji, kočičky jsou často velmi nemocné z podchlazení, z nedostatku energie,t ím se jim snižuje imunita, pak se následně rodí neduživá koťátka a jde to stále dokola...A tak co je v mých silách léčím, krmím, děláme přístřešky, necháváme kastrovat,koťátka se snažíme umisťovat k zodpovwdným lidem. Mimo prosby k zodpovědnosti vůči chatařům, bych také ráda poděkovala všem, kteří dali kočičce domov, nebo jiným způsobem pomáhají.
Kočka dříve a teď....
Jak začít....Staří Egypťané uctívali kočky jako božstvo a věřili,že kočky mají moc chránit člověka před zlem.Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání.Nejposvátnější byly kočky černé,chránící egyptské chrámy.Nálezy mumifikovaných koček v hrobech faraonů,dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě,kde měly svou vlastní bohyni Bastet.Poblíž chrámu ve městě Bubastis,jehož byla Bastet ochránkyní, bylo nalezeno velké kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané také v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé byly balzamovány.Egypťané nepovolovali vývoz koček,ale díky fénickým obchodníkům se přesto rozšíříly do Středomoří.Je smutné,jak kočka klesla ve vážnosti u nás lidí,dříve téměř bohyně a dnes?Opuštěných kočiček je mnoho v mnoha různých lokalitách...
Každý z nás vídá na různých místech ve městech i vesnicích opuštěné kočičky.Z nějakého důvodu si někde najdou místo,kde se zabydlí,když mají štěstí a někdo soucitný si jich všimne,tak je i pravidelně krmí.Kočičky bývají v parcích,remízcích,opuštěných budovách,v keřích,polích,různých rourách apod.Většinou tyto kočky i když je lidé krmí,jsou velmi plaché,ostražité a nedají se chytit.O jednom takovém místě bych vám ráda napsala.Je to v centru Pardubic,nedaleko vysokoškolských kolejí.V nějakých rourách tam přebývá rodinka pěti koček,dvě dospělé a tři odrostlá letošní koťátka.I když to není k frekventované silnici daleko,naštěstí se drží svého "domova" a k silnici příliš nechodí.Pobývají jen v okolních křoviskách a zmíněných rourách.Před zimou jim hodní studenti,kteří chodí okolo,udělali boudičku a chodí je pravidelně krmit,střídají se s jednou hodnou paní.Jaké bylo rozčarování,když pracovníci technických služeb začali keře vysekávat,boudičku a misky na krmení vyhodili a odvezli.Že tam žijí kočičky,že to je jejich jediný domov,že tam mají jediný zdroj potravy,jim buď nedošlo,nebo jim to bylo zcela lhostejné.Lhostejnost sice není v desateru,ale je to jedna z nejhorších vlastností co u lidí vnímám. Kočičky se na čas poukrývaly v okolí,ale když byla donáška jídla,tak se znova ukázaly.Již mají i nový domeček,ale převážně přebývají v rourách,které vedou nevím kam,ani k čemu slouží.Mrzí mě,proč,když už nemá někdo se zvířaty soucit,proč jim ničí to,co jim slouží.Myslím,že stačí projevit trochu empatie ke svému okolí...neříká se,že kdo nemá rád zvířata,nemá rád ani lidi?Chtělo by se říct,že morálka společnosti jde k šípku,ale setkávám se i s pravým opakem.
V současné době to tam kočičky nemají vůbec snadné,je tam spousta sněhu,nezbývá nic jiného,než zůstat v potrubí.Naštěstí místní studenti je nenechají o hladu a až přímo k tomuto místu jim nosí krmení a vodu.Moc rádi bychom tyto kočičky odchytli,ale upřímně řečeno,není to možné.Vůbec se neumisťuje,kočiček máme stále nad plán.Masivní překročení kapacity se mi vymstí vysokou nemocností.I tyto kočičky budu sledovat-takových lokalit je více-a podporovat krmením,jakmile to půjde,začneme s odchytem.Nejsmutnější je,že se často bezprizorní kočičky stávají obětmi lidské zlovůle.
Opět bych ráda touto cestou poděkovala všem,kteří opuštěným kočičkám pomáhají dle svých možností.Ráda bych poděkovala studentům Míše a Standovi,že se o kočičky neúnavně starají.
Zde si můžete prohlédnout fotogalerii toulavek z Pardubic:
A kdo to ještě neudělal,pořiďte si kočičku,přinese to vašemu domu požehnání a to za to přeci stojí,nebo ne?
Za opuštěné kočičky,
Zdeňka Radošová
Soucit je na nic, je potřeba pomáhat
Staré irské rčení říká " Střez se lidí,kteří nemají rádi kočky ".
Stále se mi honí hlavou myšlenky o tom,jací lidé žijí mezi námi,ale jelikož je čas vánoční,zmíním,jak hodní a skvělí lidé jsou s námi... Ráda bych tímto článkem připomenula,jak důležitá je pro nás všechny,co se staráme o kočičky pomoc,které se nám od těchto lidí dostává.Ne každý může pomáhat ve velkém,tuto skutečnost si uvědomujeme a nesmírně si vážíme naprosto všeho,co nám v péči o kočičky pomůže,a co nám ve své dobrotě a laskavosti poskytujete.Samozřejmě vzhledem k cenám na veterině jsou pro nás velmi důležité finanční prostředky.
Někdy přijdou situace,kdy bychom určité onemocnění sami nemohli ze svých peněz zaplatit.V takové situaci jsem se ocitla s malou Berenikou,která jako miminko přišla o část zadní nožičky a následně muselo dojít k amputaci.Operace stála několik tisíc a přispělo nám na ni několik hodných lidí.Díky nim vše proběhlo klidně a bez zbytečného stresování.Nejúžasnější bylo,že Beruška našla hodnotný,trvalý domov.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v další situaci,kdy jsem byla nucena požádat veřejnost o pomoc.Byl nám přinesen maličký kocourek Bertík,který žil-nežil.Léčba byla náročná jak finančně,tak psychicky,a vy jste opět nezůstali lhostejní a pomohli jste.Otevřená dlaň a uvědomění si,že sami ze svých prostředků to zvládnout nemůžeme,nám vydatně pomáhá jít dál a starat se o kočičky,které by jinak trpěly,nebo zahynuly.
Pomohli jste nám zachránit,nebo zmírnit utrpení spoustě Bertíků,Lvíčků,Zlatíček,Drobečků,Palečků a mohla bych vyjmenovat dlouhou řadu těch,kterým jste pomohli a stále pomáháte.Pomáháte nám i tím,že čtete naše stránky a reagujete na ně.Pomáháte materiálně tím,že nám koupíte krmivo,stelivo,že nám dáte starší ručníky,deky a podobné věci,které potřebujeme stále dokola.Pomáháte,že nám darujete věci,které vám už doma třeba překáží a my je proměníme na koruny pro kočičky na bleších trzích,kde zase vydatně pomáhájí dobrovolnice s prodejem,a to za každého počasí.
Obrovskou pomocí jsou virtuální adopce.Všechny kočičky,co jsou nabízené k virtuální adopci jsou většinou trvale léčené,nebo vzhledem ke své psychice zůstávají v depozitu dlouhodobě,nebo dokonce trvale-jako příklad uvádím Popelku,má trvale poškozené plíce a srdíčko,ale jsou i další Paris,Adonis,Terka,Lea,Sindy a jiní....darujete nám různé výrobky a dárky,vše má pro nás nesmírnou hodnotu...provoz útulku i depozita není levná záležitost,obnáší to spoustu vedlejších výdajů,které se musí zaplatit a to vše můžeme a děláme díky vám.Pomáháte nám fyzicky i psychicky...za to vše vám patří obrovský dík,ne kvůli nám,ale,že vám není lhostejný osud opuštěných,nemocných i týraných kočiček,že máte dobré srdce,že máte vůli pomáhat.Neumím ani vypsat,jak moc si Vaší pomoci vážíme a jak moc si vážíme Vás,za to jací jste,že pomáháte a víte,že za to nebudete oceněni , nečekáte nic,ale jistě máte dobrý pocit,že jste pomohli tam,kde na to ostatní s prominutím kašlou.Zachovejte nám přízeň a zůstaňte s námi,vaši podporu moc potřebujeme.Autor Z.Radošová
Dnešní rodina očima kočičí mámy
Když byly děti malé a povídala jsem jim pohádku,klepala se jim bradička,protože jim utiskovaných bylo líto. Zdá se mi, že ve chvíli, kdy děti dorostly do této konzumační doby se něco změnilo.Vůbec nepochopily,kam směřuji,že jsem chtěla něco udělat a ne jen naříkat,jak je dnešní svět plný násilí a krutosti ,tak jsem se rozhodla pomáhat těm nejpřehlíženějším-kočičkámkočičkám.Začala jsem postupně narážet na nepochopení u svých nejbližších, hlavně u dětí.Nechci si svým jednáním vynucovat respekt,ale myslím,že by si zasloužilo pochopení. Nejstarší syn mě kvůli kočkám už delší dobu nenavštěvuje, druhý zase neopomene přijít s názory sousedů, které zajímají jen peníze a jsem pro ně blázen,protože proč to dělám,když to není výdělečné,asi mají patent na rozum.Smutné je,že s nimi nepokrytě souhlasí.Konkrétně soused z naší ulice,když mě někdo hledá prohlašuje-jo to ta,co pořád vaří králíčky na smetaně? Mám chuť mu říct,že vařit budu,ale asi pořádného vola.
Často si kladu otázku, zda jsou hodnoty současného světa už opravdu tak špatné, že se lidem nedostává ani obyčejného soucitu. Pak se mi ale na netu objeví reakce na nějakou svízelnou situaci, kterou musím s některým chráněncem zvládat a hned se mi uleví. Stále jsou kolem nás lidé, kteří ze svého života neodstranili skutečné lidství a hodnoty, které se v našem světě vyznávají po tisíciletí. Pro nás kočkaře zahrnuje pomoc bližnímu v nouzi i zvířátka, konkrétně kočky. Věřící by nejspíš připomenul, že tento přistup ke světu zvířat praktikoval už sv. František z Asisi. Nechápu, proč je tak těžké pochopit, že skvěle zařízený příbytek je sice příjemný, ale nedodá pocit štěstí. Já potřebuji dělat něco,co má smysl.
Počet vzniklých depozit dosvědčuje, že je kolem víc lidí, kteří to cítí podobně. O záchranu nalezenců v nich usilují dobrovolníci, poskytující dočasný domov těm, kteří přišli na svět jako kočičí bezdomovci nebo proto, že nezodpovědní majitelé jejich kočičí maminky nechtějí nechat vykastrovat (prý je to proti přírodě). Depozitní obětavci zvládnou chodit do zaměstnání a doma na ně čeká domácnost, jejíž součástí je domácí depozitum čítající několik vlastních kočičích jedinců a pak různý počet koček i koťat, kteří zde čekají na vyléčení ,vymazlení,očkování,a následné umístění do vhodného domova. Výběr nového páníčka provádí kočkotety opravdu odpovědně.
O čtyřnohých chovancích by všichni, kteří se o ně s láskou starají, dokázali vyprávět až neuvěřitelné příběhy. Mnohé jsou veselé, mnohé smutné, ale většina z nich hovoří o člověku. A někdy by to byla výpověď přímo zdrcující.
A možná jsou tito lidé na cestě, kterou před nimi šlapali už jiní, kteří měli srdce na správném místě a jejich lidství jim nedovolilo přejít bez povšimnutí kolem kohokoli, kdo je v nouzi. Toto všechno dokáží ustát ,a být sami sebou i přes nepochopení těch,na kterých jim nejvíc záleží.Autor Z.Radošová
Výroční zpráva 2015
Další rok je za námi. Celým rokem se prolínali úspěchy i neúspěchy, radosti i těžkosti. Rok 2015 byl pro nás těžší hlavně proto, že jsme začali sami mít zdravotní obtíže, já byla na operaci očí, manželovi byl voperován bypass, další operace ho čekají. Sama nezvládnu tolik, co by bylo potřeba. Tím pádem se dostavily i pocity beznaděje a strachu, že sama nedokážu udržet depozitum v pořádku, se vším všudy, co je potřeba dělat, zvládnout, stihnout. Tak šel měsíc za měsícem a nějak se to " dalo ". Vzhledem k těmto skutečnostem, jsme se rozhodli depozitum nerozšiřovat, už nic nebudovat. Sotva jsem zvládla péči o smečku a věčné ježdění na veteriny. Za rok 2015 jsme nechali vykastrovat desítky bezprizorních koček - 49 - , některé ze zdravotních důvodů zůstaly, ostatní byly vypuštěny do původních lokalit. Tyto lokality se pravidelně objíždí, kočičky se krmí a pokud to lze, i odčervují. Během roku jsme přijali do péče 119 chlupáčků, umístění bylo slabší, do nových domovů odjelo pouze 55 jedinců. Celkem se nepodařilo zachránit, nebo odešlo na neléčitelná onemocnění 20 kočiček. Jednalo se o nádorová i jiná těžká onemocnění, úmrtí následkem úrazu , selhání ledvin apod. K 31.12.2015 jsme měli v péči 89 koček, kocourků a koťat. Naše depozitum celkově "stárne ". Máme tu hodně hendikepovaných, nebo zdravotně omezených kočičích seniorů na dožití. Tím pádem se musíme v roce 2016 omezit pouze na péči o ně a další, pokud to jen trochu půjde, nepřijímat. Tím, že zůstávají, není kapacita, ani prostředky na nové příjmy. Vyjímkou samozřejmě jsou a i nadále budou kočičky v ohrožení života. I tento rok se hodláme naplno věnovat kastracím toulavých koček, jejich případné léčbě, nebo jiné pomoci.
Infekční peritonitida koček
Výroční zpráva za rok 2014
I v loňském roce jsme měli jako každoročně napilno. Počet koček, kterým jsme poskytli dočasný domov a péči rapidně vzrostl.Přestože jsme před lety začínali jako malé, domácí depozitum, postupně jsme se rozrostli až na současných 94 kočiček.Sami bychom to ve dvou nezvládli, ani fyzicky, časově, ani nemáme takové kapacity na ubytování.Máme tedy dvě dočasky a to pardubickou a židovickou u Jičína.V roce 2014 jsme přijali 128 kožíšků, to je stoprocentní nárůst oproti r.2013, z toho se u nás narodilo nalezeným , již březím kočkám 17 koťátek. Maminy byly po odstavu koťátek všechny vykastrovány. Domov našlo 84 chlupáčků, a po marných bojích o záchranu nás opustilo 16 kočiček, kocourků, nebo koťátek. Někteří zemřeli na kočičí nemoce, jiné na následky úrazu, nebo dlouhého strádání, kdy už organismus nedokázal dále bojovat.Jako každoročně, došlo i v r.2014 ke kastracím desítek bezprizorních koček, které byly buď vráceny do původních lokalit, nebo se jim podařilo najít jiná umístění. Vrácené kočky jsou námi a pomocníky trvale krmeny a pokud to lze, i odčervovány. Měli jsme několik vážných případů, kdy bylo nutné přistoupit k chirurgickým, nebo ortopedickým operacím.Za všechny bych připoměla těžce zraněného kocourka Merlina, který už jako půlroční byl nalezen ležící u silnice doslova za vteřinu dvanáct.Okamžitý zásah na veterině ukázal ošklivě přeraženou zadní packu, ale to, co ho bezprostředně ohrožovalo na životě, byla protržená bránice.Vše, co mělo být v dutině břišní,bylo v dutině hrudní. Hrozilo, že střeva, nebo jiné orgány, mohou už být přirostlé k srdíčku, nebo plícím, a to by se operace nedala už zvládnout. Naštěstí tomu tak nebylo, vše se podařilo vrátit na své místo, místo bránice mu byla voperována speciální mřížka, kocourek to zvládl a po rekonvalescenci se mohlo přikročit k další operaci a to zadní nožky, která už byla velice špatně srostlá a musela se znova lámat a fixovat kovem.Ani tato operace nebyla z nejjednodušších. V tomto případě a i jiných podobného charakteru exceluje MVDr.Milan Bednář z kliniky Neovet Čáslav, který je k nám i vstřícný, co se úhrad týče. Kastrace koček provádíme už pouze laparoskopicky a to u MVDr.Tomáše Konečného v Přelouči, který nám také velmi pomáhá , ve všem vychází vstříc, je velice šikovný a ochotný.Nevyhnuli jsme se ani očním komplikacím, které se v našem případě řeší u MVDr.Beránka v Pardubicích. Děkujeme všem třem, které považujeme za kapacity ve svém oboru.Nemohu zapomenout poděkovat všem dárcům, pomocníkům, virtuálním páníkům, i všem ostatním, kteří nám pomáhají různými způsoby. Kocourek Merlin už má krásný domov, vše dopadlo na výbornou.Pravidelně se účastníme Kočičího přání, které je pro nás obrovskou pomocí, děkujeme organizátorům za jedinečný projekt, potažmo i dárcům v této akci.Díky Velkému projektu jsme si mohli pořídit notebook a velké škrabadlo do kočkária.
