Paní Marta vypráví a děkuje...
Vážení přátelé – (dovoluji si toto oslovení, protože při pomoci kočičkám, což nás všechny tady spojuje, se poznají opravdoví přátelé, ochotni pomoci), když jsem před pár týdny posílala krabici p. Zdeničce do Přelouče s „haraburdím“ k prodeji na blešáku, netušila jsem, že naše přátelství či pomoc na dálku bude pokračovat, ale opačným směrem, tedy od ní ke mně.
Vy, kdo sledujete tyto stránky jste možná četli v rubrice Články, pár řádek o kočičce Míše, kterou jsem přijala od páru vysokoškolských studentů sl. Míšy a p. Standy, kteří také navštěvují kočičky v přeloučském depozitu. Na veterině jsme léčili poraněnou tlapičku, několikeré odčervení, odblešení, stále ještě léčíme svrabíka v ouškách, a také to velmi podstatné - kastraci.
Teď musím trošku obšírněji, abyste jen ve stručnosti věděli, jak to u mne začalo (i když s láskou ke zvířátkům jsem se narodila – bohužel však do rodiny, kde nesdílejí stejné city ke zvířatům jako já).
Před 10tilety jsem si pořídila do bytu první kočičku. Po roce k ní přibyla kočička po babičce. Pak jsem najednou nějak „otevřela oči a nastražila uši“ a začala zjišťovat, co chudáků kotěcích či kočičích nalezenečků je kolem ….. Naštěstí vždy ke mně přicházely tak nějak po jednom, za sebou (až tedy na případ, kdy jsem přebrala 8 asi 3týdenní minikoťátek, která někdo pohodil u místního útulku pro psy. Někdo nález ohlásil místní policii, ale protože celý šumperský okres neměl žádné zařízení pro nalezené kočičky, policie dala tyto minikoťátka do družstva …..). Samozřejmě jsem si každého nalezence chtěla nechat, ale musím říct, že (tenkrát naštěstí) manžel velmi protestoval a tak jsem začala hledat domovy pro tyto nalezenečky (že to je v našich končinách ta „nejúmornější a nejhorší dřína“, vědí je ti, co to v našem regionu zkusili. Všude samá vesnice, kde se nekastruje, ale ani v našem malém městě nejsou lidé o moc zodpovědnější …). No takže časem u nás zůstaly ještě další kočičky, a to buď zdravotně znevýhodněná, nebo plachá a kočička, kterou jsem umístila na statek, že se bude mít dobře, ale když jsem pro ni jela kvůli kastraci, už jsem jí majitelům nevrátila – pro „zanedbání povinné péče“). Takže jsem se dostala doma na číslo 6. Když jsem přišla poprvé o práci a najednou nevěděla co s tolika volnem, nakoupila jsem několik konzerv a šla je zanést do místního útulku pro psy. No ale co čert nechtěl – zamilovala jsem se …. do psa …. No vlastně Sára není pes, Sára je prostě Sára …. (tak úžasně socializovaného pejska jsem v životě neviděla – no aby ne, když vyrůstala ve smečce lidí a psů – původně u bezdomovců, později u cigánů. Ještě musím dodat, že Sára je bývalá zapřísáhlá odpůrkyně koček …)
Ještě na dokreslení, já bydlím v paneláku a mimo občasného kočičího nalezence se teď již čtvrtým rokem starám a chodím krmit ještě dalších 8 venkovních kočiček k nedalekému sousedovi na domek. Nejsou to sousedovy kočičky, ale protože domek je starší a má děravou střechu, vždy tam přišla na půdu nějaká kočička porodit svoje koťátka a buď je tam posléze nechala, nebo tam už s nimi zůstala. Sousedovi naštěstí ty kočičky nevadí, ale je názoru, že všechny zvířátka venku se musí uživit sama. Jelikož já tento názor nesdílím, tak je chodím ráno a večer pravidelně krmit (naštěstí mám již všechny vykastrované – i když odchyt některých „divošek“ nebyl lehký). (Zakoupila jsem si i odchytový sklopec, který jsem pak věnovala p. Vrábelové – Azyl Gaia)
Prosím Vás, tyto řádky nepíšu, aby mne někdo chválil či obdivoval, upřímně říkám, že útulkovým maminkám či tetám jako je p. Zdenička samozřejmě nesahám ani po kotníky a s úctou a pokorou před nimi smekám!!! Jen jsem chtěla říct, že zachráněných a umístěných koťátek a kočiček už také na „kontě“ pár mám a vždy jsem všechno financovala z vlastních zdrojů. Byly také roky, kdy jsem se snažila dle svým možností také trochu pomoci (ať materiálně či finančně) různým soukromým kočičím depozitům.
Bohužel jsem nyní už 1 a ¾ roku bez práce a manžel je bez práce nyní už 3. měsíc. Neberu žádnou sociální podporu a žijeme tedy jen z manželovy podpory od úřadu práce. Není to jednoduché zaplatit každý měsíc stále se zvyšující nájem a další poplatky, ale člověk v tísni se dokáže hodně uskromnit. Jenže já musím nakrmit a postarat se o smečku domácí a venkovní – a bohužel nějak není z čeho. (Ještě aby nechybělo musel jít do opravy počítač, televize, pračka, pak výdaje jako STK naší staré „herceplečky“, vyúčtování topné sezóny, pojištění domácnosti, takže některé platby se stále přesunují z měsíce na měsíc, protože na ně prostě nezbývá … Musím ještě říct, že můj manžel není nijak zvlášť nakloněn mojí záchranářsko-kočičí činnosti, a v těchto bídných dobách vnímá velké finanční náklady na celou smečku o to hůře).
Letos na jaře se mi ale poprvé stalo, že jsem měla ve své péči nalezenou kočičku se zlomenou zadní nožičkou, která potřebovala operaci za několik tisíc, na kterou jsem neměla. Peníze jsem si půjčila od rodiny (důvod zatajila) a trošku šílená z toho, jak peníze vrátím, obešla pár svých známých (je jich málo) a poprosila o příspěvek na kočičku Pepinku. Když jsem napočítala v kasičce 80,-- Kč a už neměla za kým jít ….. no … bylo to strašné. V posledním zoufalství mne napadlo, obrátit se na p. Funkovou z Opuštěných koček v Poličce a poprosit o uspořádání známých aukcí, do kterých jsem také kdysi posílala nějaké věcičky na prodej. P. Funková mi obratem odpověděla, že to je asi nějaké „znamení z nebes“, že zrovna chystá aukci do níž zařazuje i věci ode mne a že tedy výtěžek z aukce věnuje na operace kočičky Pepinky.
(Koho to zajímá – více v článku Jak to vypadá s kočičkou Pepinkou – na webových stránkách Opuštěných koček v Poličce). A jak p. Funková řekla, tak také udělala … Přiznám se, že asi nedokážu slovy vyjádřit ten pocit štěstí, radosti, dojetí, úlevy …… prostě mi pořád nedocházelo, že částky, které naskakují v aukci půjdou na pomoc kočičce v mé péči …… No zkrátím to, bylo to prostě nepopsatelné ……. Kočičce Pepince byly uhrazeny obě operace, kastrace a do nového domova jsem jí ještě ze zbylých peněz zakoupila škrabadlo, hračky a papání ……
P. Zdeničku Radošovou jsem o pomoc neprosila. Jen jsem si potřebovala postesknout, že opravdu nevím kudy kam, že prostě z 500ti set korun, co zbyly z manželovy podpory, prostě nejde zvířátka v mé péči ani nakrmit, natož ještě hradit náklady za ošetřování …… Jenže p. Zdenička je žena činu …. a tak během chvíle už vidím zkopírovaný můj mail na jejich webových stránkách s její prosbou pomoci pro kočičky v mé péči …. Přiznám se, jsem strašná plačka, tak jsem zase bulila dojetím …… Opravdu mne to hluboce dojímá, že dámy, které mají starosti s daleko větším počtem zachráněných kočiček, jsou tak úžasné a pomáhají i dalším – i když ony samy pomoc samozřejmě také moc potřebují …. A za chvíli už bulím dojetím zase, protože mi p. Zdenička záhy píše, že už se jí ozývají dobří lidičkové s materiální či finanční pomocí pro moji smečku kočkopsí …
Konečně se tedy po tom dlouhém psaní dostávám k tomu, abych opravdu upřímně poděkovala především p. Zdeničce Radošové a dále všem, kdo jsou ochotni mi jakkoli (ať materiálně či finančně) pomoci … Opravdu moc a moc děkuji za částečný pocit úlevy, který se dostavil po dlouhých týdnech velkého napětí …… Také strašně moc děkuji všem zvířátkomilům, kteří kdy jakkoliv přispěli (či opakovaně přispívají) na chod jakéhokoliv soukromého depozita, protože bez pomoci VÁS VŠECH by prostě nešlo pomáhat těm opuštěným a bezbranným tvorečkům ….
Ze Zábřeha na Moravě všechny zdraví a všem moc děkuje Marta Unzeitigová a její kočkopsí smečka
