O Satinkovi - vzpomínání
O Satinkovi - vzpomínání
Chtěla bych vám napsat o našem soužití s krásným,čokoládovým kocourkem Satínkem.
Kocourek žil v kolonii koček v parku u domova důchodců se svými sourozenci,rodiči a ostatními kočičími kamarády,kteří neměli domov a na tomto místě,se jim naskýtal zdroj potravy,jak od klientů domova,tak ode mě.Chodím tam kočičky krmit pravidelně již delší dobu.Koťátkům tam narozeným hledám nové domovy a dospěláky kastruji.
Tak v tomto společenství žilo černohnědé,dlouhosrsté kotě,které bylo velmi plaché,nikdy mě nenechalo přijít na dosah,to samé jeho sourozenci,mezi nimi i jeden bílý.Kotě bylo jak medvídek,taková rozkošná chlupatá kulička a hlavou se mi honily myšlenky,jak moc toužím toto kotě odchytit.Chovala jsem k němu vřelý cit,přestože jsem si ho ani jednou nepohladila a prchal přede mnou jako bych mu něco provedla.Chodila jsem tam pravidelně,aby měli dostatek jídla a hlavně,aby si na mě zvykli,abych si získala jejich důvěru.Byl totiž už podzim a já si uvědomovala,že až napadne sníh,bude jim ouvej,přestože tam mají domek,ve kterém jsem jim udělala teplé pelíšky.Dlouhé týdny jsem nepřestala doufat,že kotě jednoho dne získám.Těsně před vánoci,šel se mnou i manžel,jsme byli opět krmit.Kočičkám jsme nesli jako dárek šunku.Byla už zima ,kočičky byly rády za krmivo,šunčička voněla,tak jsem jí trhala na kousky,házela okolo sebe,manžel stál opodál,a já posunkovala o které kotě mi jde.Zkrátka to byla tak mámivá pochoutka,že zapomněli na svou ostražitost a nedůvěru a v ten den jsme domů nesli koťátka dvě.Manžel chytil právě toto překrásné černohnědé medvídě a ještě jednoho jeho sourozence.Koťátka byla umístěna do klece,jedno bylo velmi umírněné,ale moje vytoužené pouštělo hrůzu,syčelo a sekalo.Při rychlé prohlídce v rukavicích jsem konstatovala,že se jedná o dvě holčičky,jedna dostala jméno Bianka a druhá-ta moje Satine.Bianka se dostala do Vrbičan a Satine zůstala u nás s tím,že u nás získala trvalý domov.Počáteční agresivní chování ustupovalo a já mohla do týdne mého miláčka hladit,chovat a nakonec jsem ji vzala do pokoje,kde v klidu prozkoumávala nové prostředí,strach byl ten tam.V té době jim bylo asi pět měsíců a já jednoho krásného dne zjistila,že nemám kočičku,ale kocourka,a tak ze Satine(Satín),byl rázem Satty-Satinek.Z ustrašeného kotěte se vyklubal velmi přátelský,mazlivý,kontaktní,upovídaný miláček celé rodiny.Satinek byl velmi inteligentní,příjemný společník,který nám neustále dával najevo,jak je mu u nás dobře,že je mu s námi příjemně a že nás má rád.Užívali jsme si to vzájemně a já často myslela na jeho posledního bílého sourozence,který se chytit nedal.Za naší přítomnosti nikdy ani nepřišel k jídlu.V lednu jsme si půjčili odchytovou klec a do ní bílého plašánka odchytli asi ve čtyři ráno,ale jeho story vám povím jindy.
Zapomněla jsem zmínit,že Satinek měl zápal plic,Bianka poškozenou rohovku od neléčeného zánětu oka.Nemoc jsme zvládli,Satinek v pohodě spolupracoval,stal se z něj nečekaný úžasný mazel.Spal s námi v posteli, a když nám to moc dlouho trvalo,skočil do postele a svolával nás na kutě.Ráno nás stejným způsobem budil,opravdu nebylo možné zaspat.Nastavoval bříško,drcal,vrněl a chodil za námi jako pejsek.Byl velmi přátelský i k návštěvám, stále někomu něco vykládal ,provázel ho po depozitu a dokonce pečoval o ostatní kočičky.
Vedl si velmi dobře, v pohodě byl očkován, v jednom roce vykastrován.Vše snášel s přehledem, bez komplikací.Nové kočičky vítal,byl jejich průvodcem,opatrovníkem a říkal jim, že se tu nemají čeho bát,staral se i o svého bílého brášku, který dostal jméno Paris.Satinek žil u nás spokojený,plnohodnotný život a bylo to na něm vidět, při kastraci měl pět kilo, byl opravdu nádherný, krásná,černohnědá srst,obrovské žluté oči a naprosto dokonalá povaha-skutečný kamarád.
Jednoho dne jsem si všimla, že Satinek nepovídá.Soustředila jsem se na to a zjistila, že otvírá tlamku ke mňoukání, ale zvuk je velmi, velmi slabý.První co mě napadlo-mutují kocouři? Prohlédla jsem ho,oči měl v pořádku,srst byla lesklá, stále chuť k jídlu, s ničím jiným nebyl nejmenší problém, tak jsem si říkala, že to je přechodné a brzy se to upraví. Po několika dnech jsem jsem si všimla, že se mění i jeho chování, mňoukat nezačal, tak jsem ho vzala na veterinu a žádala jsem podrobné vyšetření.Diagnoza mi vyrazila dech,zůstala jsem nevěřícně stát s otevřenou pusou a nechápala význam slov, kterými mi veta vysvětluje stav věci.Satinek má mokrou formu FIP, ani nevím,jak jsem došla domů...vím jen to, že jsem tomu odmítala uvěřit, vlastně jsem vůbec nevěřila, že se s touto nevyléčitelnou chorobou setkám ve svém depozitu... a teď je to tady a bere nám to naší radost, našeho milovaného Satinka,našeho kamaráda...vůbec jsem nevěděla co nás čeká a naprosto jsem věřila, že tu s námi ještě několik měsíců pobude.Jenže ouha, každý den byl vidět,že chátrá, začala vystupovat páteř, byl o mnoho lehčí, srst byla splihlá.I poslední noc spal s námi, několik desítek minut po vstávání přišel obrovský zlom,nemohl se vůbec postavit, neměl zornice, byl napaden mozek.Věděli jsme , že je konec.Vzala jsem ho do deky a do náručí a jeli jsme na veterinu, kde jsme nechali Satinkovi udělat euthanasii. Manžel brečel na místě, musel odejít z ordinace- já jsem ho držela do poslední chvíle a v tu chvíli ani brečet nemohla....byla a je to pro nás obrovská ztráta,nenahraditelný kocourek, stále nám chybí, často na něj vzpomínáme.Máme ho pohřbeného tam, kam chodíme často, a kam mu můžeme vždy přinést kytičku a zapálit svíčku...Ne jinak je tomu i nyní o Vánocích...a proč o něm píši zrovna nyní? protože je to v těchto dnech právě rok, kdy jsme mu dali domov, ve kterém byl šťastný a nic mu nechybělo.On nám dal radost a potěšení ze své přítomnosti. Našeho milovaného Satinka nám nemoc vzala 21.9.2010. Nikdy na něho nezapomeneme, přinesl nám hodně potěšení a lásky, byl naprosto vyjímečný - věříme, že on to cítil stejně.Moc,moc nám chybíš Satinku náš milovaný, i když už tu nejsi fyzicky,v našich srdcích budeš žít stále.Děkujeme ti za důvěru a lásku, kterou jsi nám dal.
Zde si můžete prohlédnout fotogalerii kocourka Satinka: http://srdcemprokocky.rajce.idnes.cz/Vzpominani_na_Satinka_z_Prelouce/
Dala jsem manželovi článek zkontrolovat a slzí...já ho psala na etapy, proč asi?
Zdeňka Radošová
