Na památku mému milovanému Zrzečkovi...
Příběh o mém zrzečkovi začal, když mi kamarádka říkala, že jim na chalupě bydlí kocourek, který je moc ošklivý a téměř slepý, který si vystačí s tím, že jim může bydlet na plotě..Potkávala ho sem a tam ve vsi, věčně hledal nějaké jídlo, občas k někomu přiběhl se seznámit a ten ošklivému kocourkovi uštědřil kopanec..Tak ho zkusila jednou nalákat na jídlo a vzít k nim..od té doby se u nich držel...
Vyjádřila ale obavu co s ním bude, až z chalupy na podzim odjedou, kdo se o něho postará, protože už není v dobré kondici, téměř nevidí, má málo zoubků...ale že je nenáročný, vděčný za cokoliv...
Řekla jsem jí, že si ho ráda vezmu, že máme místa dost a že není problém, udělat mu zateplený domeček...
Za týden Zrzka dovezla, musel byt pár dní zavřený doma, aby si zvyknul..nelíbilo se mu tam, ale nebyl zlý, odevzdaně si hajnul do pelíšku a vítal mě pokaždé, když jsem přišla..po týdnu jsem ho pustila prvně ven, a chodila ho volat každých 15 minut, aby věděl, že tady je doma a sem se má vracet...Zrzeček se vracel.Po pár dnech tady jsem ho odvezla do Přelouče k p.Zdeně, ta ho dala vykastrovat a prohlédnout u svého vety...Pokud vím, Zrzek byl hodný i v depozitu.
Pak se vrátil domů, bydlel ve svém domečku, chodil za mnou jako pejsek, v létě se houpal na houpačce u bazénu, nevadili mu ostatni zvířátka, vždycky čekal přede dveřmi, kdy už konecně donesu zase nějaké papání, po každém jídle mi nastavil hlavičku a vyžadoval pohlazení...byl jako pejsek, chodil za mnou kdykoliv jsem byla venku, se mnou chodil i věšet prádlo...Věděla jsem, že není zdravý ani silný, po letech bídy a hladu, ale věřila, že život u mě mu prospěje a že spolu budeme trávit ještě hodně let..
I když jsem přijela domu ve 2 ráno, zrzeček, ač mu nesloužil zrak, měl vynikající sluch..poznal mé auto a vždycky spolu s kamarádkami z Přelouče Jasmínkou a Babetkou mi běžel naproti...Vždycky taky hned dostali něco dobrého za odměnu..ty chvíle byly šťastné..ani mi nedošlo, jak moc, dokud jednou po mém příjezdu nepřiběhl Zrzeček, ale takový divně hubený, aby to bylo normální za 2 dny, co jsem byla pryč..Najednou málo jedl, vše jen očmuchal a nejedl, začal polehávat...
Když jsem ho nenašla večer v domečku, ale samotného stočeného v garáži, vzala jsem si ho domů..byl slabý a unavený..Druhý den jsme vyrazili spolu k vetovi, výsledky byly moc špatné, zvlášť ledviny...Ale nevzdávali jsme se, já ani Zrzeček...Chodili jsme na kapačky, kde mi hodinu spal na klině nebo mi upřeně koukal do očí..nikdy se nebránil ničemu u vety, byla jsem s ním a on nepochyboval, že je v bezpečí...Moc jsem si přála, aby ještě zůstal, aby kapačky zbrzdily konec našeho společného života, který nemocné ledviny stále zrychlovaly....Doufala jsem v zázrak, Zrzečkovi bylo pouhych 7 let..mnoho let neměl kam jít, jedl, co si ulovil či našel a nedočkal se pohlazení....Přesto se zázrak nekonal..veta řekl :"..beznadějné..", muze prijit konec i za hodinu, dve...lediny nefunguji, zrzecek slabne, jed mu pomalu zaplavuje telicko... Měla jsem ho v náruči, spokojeně vrněl, když pomalu usínal na věky...Žil u mne 6 měsíců..po sedmi letech bez domova, měl domov, své pány, zvířecí kamarády, teplý pelíšek a misku papáni..Vůbec by mne nenapadlo, že tento krásný život potrvá tak krátce...Moc jsem si přála, aby s námi Zrzeček žil dlouhé roky tak, jak si zasloužil.. Nebylo mu přáno a mě to moc a moc mrzí a bolí..Pořád čekám kdy se objeví u dveří nebo mi poběží naproti..Dívám se do jeho prázdného domečku a nechápu tu nespravedlnost...Budeš navždy v mém srdci Zrzečku...Píšu v slzách, strašně moc mi chybí, můj ošklivý kocourek s nádhernou čistou duší...Spinkej sladce, Zrzečku.... Nezapomeneme..
Autorka : Katka A. M.
 |
 |
 |
