Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dianka a její příběh

24. 6. 2013


 Je 4.června 2010 a společně se svým mužem podnikáme výlet do Přeloučského depozita. Jsme celí natěšení, protože tam na nás čekají 2 zamluvené holčičky. Březnová Eliška a dubnová Dianka. Milujeme kočky. Vždycky jsme měli kočky. Tedy spíš ony nás. 

Kočičky jsou to šikovné, obě bílomourovaté a nejradši tráví čas vyjasňováním si vzájemných pozic. Bydlí s námi v baráčku, ale ven je nepouštíme. Holčičky u nás mohou téměř vše a krásně rostou. Svět je hned veselejší. Každá je jiná. Eliška nebo taky Elášek je tak trošku plašanka, nejradši má cinkající hračky (hlavně ve 4 ráno),  miluje rybičky, naproti tomu Dianka nebo taky Didinka je rozená tunelářka, nacpe se i do těch nejmenších škvír (prostě malý Houdini) a je jako na klíček. Už v té době vnímáme, že je jiná. Jiná, než všechny kočičky, které jsme kdy měli. Taková trochu pejsčí a neskonale senzitivní a empatická.

 První problém nastal při kastraci. Špatně snášela narkózu, vyoperované orgány byly nestandardní velikosti, špatně se hojila. Po vyndání stehů jí vrchní jizva praskla a musela znovu na operační stůl. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že tehdy to začalo. Dianka začala být ne úplně ve své kůži. Rok se ale skoulel s rokem a blížily se druhé narozeniny našich holčiček.

 18. března tohoto roku začalo něco, co jsem ještě nezažila a pevně doufám, že už nikdy nezažiju. Dianka začala být apatická, na dotek horká a nejedla. Byla neděle a tak mi bylo jasné, že příští den musíme k veterináři. Máme úžasného, mladého a nesmírně zapáleného veterináře. V pondělí jí tedy změřil teplotu: 40 stupňů, vzal krev na základní rozbor, kde nic mimořádného nebylo, udělal sono bříška - taky v pořádku a poslechově zjistil nález na plicích. První diagnóza tedy zněla zápal plic. Každý den jsme  jezdily na injekce antibiotik, jenže Dianka pořád nic nejedla, teplota neklesala a poslechově byla pořád horší. Začali jsme jí tedy dávat gentamicin do žíly, infuze a podpůrné prostředky. Kontrolní sono bříška bylo pořád dobré, ale udělali jsme rentgen. Dle slov pana doktora: plíce jsou ve velmi špatném stavu. Dalších několik dní jsme pokračovali v terapii a při dalším rentgenu byly plíce zase o něco horší. Pan doktor prohlásil, že to může být emfyzém plic. Už jsme byli zoufalí, protože Dianka nám scházela před očima. Absolutně odmítala jakékoli papání, teplota jí pořád neklesala a ztěžka dýchala. Nechali jsme taky udělat testy na FIV, FeLV, FIP – všechny negativní. Uběhlo dalších pár dní a při kontrolním rentgenu se pan doktor zděsil, že se snad jedná o pneumotorax a vyžádal si konzultaci na vynikající veterinární klinice, která je 70 km daleko. Ihned jsme tam s Diankou odjeli a pan doktor s námi. Je to špičkově vybavené pracoviště, které  vede uznávaný pan veterinář. Dianku jsme s těžkým srdcem nechali na klinice, kde udělali veškerá možná vyšetření a testy. Večer jsem dostala zprávu, že krev je v pořádku, bříško v pořádku a že to původně vypadalo na brániční kýlu, ale….z hrudníku jí vytáhli vazkou, nažloutlou tekutinu, s obsahem bílkovin větším než 70 g/l. Protože těmhle věcem trochu rozumím, zatmělo se mi před očima a pak pan doktor vyřkl to, čeho jsem se obávala: FIP.  Zvláštní ale bylo, že rychlotest na FIP byl i z výpotku negativní. Výpotek jsem tedy nechala zaslat do německé laboratoře k provedení PCR testu, abych měla stoprocentní jistotu. Diance se po odsátí a prodýchání na kyslíku ulevilo, jela jsem si pro ní a odjely jsme domů. Čekání na výsledek bylo nekonečné. A pak to přišlo: PCR test negativní!, ale veškeré klinické symptomy a charakter tekutiny jednoznačně prokazují FIP.

 Diance se opravdu ulevilo, i když teplota jí neklesala. Začala papat! Kuřecí a hovězí masíčko. Co 2 hodiny po malých kousíčcích a jen z ruky.  Její stav se paradoxně zlepšoval. Začala i chodit po baráčku, zvědavě bádala, chodila si na jídélko a začala být neskutečně mazlivá.Rozhodla jsem se, že se nevzdám a že budu za Dianku bojovat, zvlášť teď, když se karta obrací a holčička začíná mít zase chuť do života.

 V pátek 13. dubna jsme zahájili interferonovou terapii. Náš pan veterinář je bojovný optimista a tak jsme počali dodržovat toto schéma: obden kortikosteroidy a 3 série podávání interferonů. Kočička báječně prospívala, ale zhruba co týden se jí naplnil hrudníček tekutinou a museli jsme jet na druhou veterinární kliniku k odsátí. Dianka pak vždy byla mnohem lepší. Malá jiskřička naděje zahořela. Takto uchlácholeni jsme prožívali den za dnem, čas plynul a kromě každodenní nutnosti navštívit veterinu se zdálo, že alespoň ještě nějaký čas si Dianka s námi pobude.

 28. května jsem vyjela jako vždycky na vzdálenější kliniku a v čekárně čekala na rutinní odsátí tekutiny z hrudníku a odjezd domů. V 18 hodin nabraly události spád. Paní doktorka, která měla službu si mě zavolala do ordinace s tím, že nemá dobré zprávy. Tekutina je už i v bříšku, takže choroba postoupila do dalšího stádia. Ale objevila se ještě jedna komplikace. Ani nevím jak to popsat, ale při nasazování kyslíkové masky zjistili, že Diance se úplně odlupuje kůže. Cáry kůže hlavně za krkem, až do masa. Vypadalo to jako skalp. Byla jsem absolutně v šoku. Dle paní doktorky následek používání kortikosteroidů. Dianku to muselo neskutečně bolet. Paní doktorka doporučila eutanazii. Jenže celá rodina byla 70 km daleko a já si neuměla představit, že domů přijedu s uspanou kočičkou. Byl to strašný šok a stres. Požádala jsem je, aby jí ty rány ošetřili, zavázali a dali injekci proti bolesti, že zítra s ní zajedeme k našemu panu doktorovi. Ve 20 hodin jsem přijela domů. Dianka ale začala dostávat křeče, byla dezorientovaná a měla neurologické záchvaty. Odjela jsem s ní na veterinu a ve 22:20 jsem jí nechala navždy odejít.

 Ač jsem byla připravená, že tahle nemoc nám ji jednou vezme, přesto jsme do poslední chvíle všichni doufali v zázrak. S odstupem času jsou mé pocity smíšené. Nikdy, ani po této zkušenosti, bych to neudělala jinak. Věděla jsem, že to přijde, ale čekala jsem, že to začne postupně, že to nenabere tak šílený spád. Jsem vnitřně klidná, že jsem jí prodloužila život a zkrátila utrpení. Pro mě to celé mělo smysl. Svět je ale příšerně nespravedlivý.